Příběh pacientky: modelace prsou s využitím vlastního tuku

Autor: DOMINIKA RÝPAROVÁ

Po krásnějších prsou touží mnoho žen. Někdy chybí finance, někdy odvaha, někdy ženám leží v hlavě, jestli je to správná volba a jestli se i potom mohou považovat za přirozeně krásné. To byl i můj případ. Jsem velkou propagátorkou přirozenosti, udržitelného života, pomalé módy, přírodní kosmetiky a životní rovnováhy. Do ordinace Radka Lhotského mě nakonec přivedla zvědavost i má práce novinářky a rovnou jsem odešla i s termínem na modelaci a lipofilling prsou.

Je mi 35, mám tři děti a každé kojení má prsa zanechalo o kousek níž a o poznání prázdnější. Nebyl důvod se stydět, můj dekolt zcela odpovídal mému věku i velikosti, ale nebyl důvod ani k chlubení. Roky jsem si kupovala prádlo velikosti 75E, která sice neznačí žádné monstrózní poprsí, ale tvar už je to výrazný. A větší prsa mají také větší tendenci postupem let i změnou objemu v těhotenství a při kojení klesat níž.

Vždycky jsem ale měla jasno v tom, že nechci silikonové implantáty, což mi větší velikost umožnila. Modelace prsou je dokáže zvednout a lehce upravit jejich tvar. O využití vlastního tuku jsem slyšela poprvé až v ordinaci: „Prsa se při modelaci opticky zmenší, je tu možnost je vyplnit ještě vlastním tukem. Ten se odebírá z břicha a stehen a aplikuje se do modelované tkáně prsou. Tuk udělá stejnou službu jako malý implantát, ale výsledek bude stále zcela přírodní a velmi přirozený,“ vysvětlil mi lékař. Transfer vlastního tuku je metoda poměrně nová a využívá se vedle modelace prsou z estetických důvodů i k rekonstrukci prsou u onkologických pacientek po mastektomii, k vyrovnání deformit hrudníku, ale i k vyplnění vrásek na obličeji nebo jako doplněk silikonových implantátů – tuk skryje přechod mezi implantátem a okolím a výsledek bude na pohled nerozeznatelný od přírodních prsou.

Více o zákroku lipofilling prsou – zvětšení prsou vlastním tukem

Jako mámu tří malých dětí a velmi aktivní povahu mě zajímá průběh operace, rizika i rekonvalescence. Modelace prsou a přenos tuku zaberou něco mezi dvěma až třemi hodinami. Vše probíhá v celkové anestezii. „Samotná prsa příliš nebolí, ale pacientky prvních několik dní cítí nejvíc místa, odkud se odebíral tuk, zejména stehna,“ varuje mě doktor Lhotský. Odběr tuku probíhá stejně jako liposukce – vybrané oblasti se znecitliví, následně se dovnitř vpraví infiltrační roztok, díky kterému tkáň změkne, a potom už se liposukční kanylou odsává část tukových buněk v prostoru mezi kůží a svaly (nikdy ne všechny). Narušená tkáň zůstane po odběru nateklá a než se efekt odběru projeví, je potřeba počkat i několik týdnů. Na prsou se musí zhojit jizvy – budou kolem dvorce, na přední straně prsu od dvorce dolů a v linii pod prsem. „Nejvýraznější zůstává ta pod prsy, kterou ale zároveň běžně kryje samotný prs. O jizvy se začíná pečovat po dvou týdnech od operace tlakovou masáží,“ dozvídám se. Podle fotografií vypadají jizvy už po dvou týdnech zahojené, jen světle růžové. Mohla bych se tedy nějak rozumně vrátit do běžného života? „U modelace prsou je množství komplikací výrazně nižší oproti operaci s využitím implantátů. Nejčastěji jde o krvácení těsně po operaci – proto pacientky zůstávají v nemocnici minimálně jeden den, a pak problémy se vstřebáváním stehů, které komplikuje povrchové hojení,“ vysvětluje mi plastik. Prvních šest týdnů je také nutné nosit speciální kompresní podprsenku, která vypadá přibližně jako ta sportovní. První tři dny se rány na prsou nesmí sprchovat, zhruba po týdnu mohou ženy vykonávat běžné lehčí práce, měsíc je doporučovaný klidový režim. K úplnému zhojení dochází do tří měsíců.

Fotky před a po zákroku níže v článku

Termín si volím zimní – chodím na dětské plavání s oběma syny a případné komplikace při hojení by pak vyžadovaly vysvětlování a zapojení celé rodiny. Nechce se mi o plánované operaci příliš mluvit, i když jsem pro ni rozhodnutá a mám své důvody. Přece jen má plastika prsou stále ten nádech umělosti a nesmyslného rozhazování či psychické nevyspělosti. „Buď ráda, že jsi zdravá. Tvoje starosti bych chtěla mít,“ slyším už předem reakce okolí. O mém rozhodnutí vědí kamarádky, které napjatě čekají na výsledek, a samozřejmě můj muž. Ohledně svěřování se mužům jako takovým jsem opatrná. Mám pocit, že by to budilo pozornost, kterou si nepřeji. Mým cílem je zůstat přirozená. Líbí se mi francouzský přístup, kde plastické operace jsou součástí péče o sebe sama, ale vždy musí výsledek být naprosto přirozený. Nesmí to být poznat, jinak je to špatně. S velkými obavami se nakonec svěřím i vlastní mámě. „Jak myslíš…“ řekne mi bez nějakých výčitek a dvojsmyslů a počítá s tím, že pár dní po operaci zůstanu v klidu u ní. (Pár týdnů po operaci mě žoviálně oslovuje Pamelo, ale jinak je smířená s tím, jak jsem se rozhodla, a já jsem ráda, že jsem před ní nemusela nic tajit.)

V rámci své práce mám možnost mluvit i se dvěma psycholožkami. S Kateřinou Kolářovou se dostáváme k rozdílům mezi generacemi. Ty starší považují spoustu věcí, které řešíme my mladší, za povrchní nebo zbytečné. Člověk stárne, a tak to je. Zároveň ale právě to „tak to je“ a „není o čem mluvit“ způsobuje, že netušíme, co se s naším tělem bude dít. „Vzpomínám si, když jsem po prvním porodu zjistila, že mi to břicho nezmizí hned,“ dává psycholožka příklad, který zná z vlastní zkušenosti velká část prvorodiček. „Dnes je situace mnohem lepší, přibývá reklam s reálnými ženami, víc se o stárnutí mluví, víc se o sebe ženy starají. Celkově fandím tomu, že dnešní mladí chtějí vědět, proč věci jsou tak, jak jsou, a chtějí je změnit, pokud mají možnost,“ dodává. Jít na plastiku nemusí být rozmar a podvod proti přírodě. „Jen by to nemělo být to první řešení. Ženy by se měly ptát, proč na operaci chtějí jít. Co jim dá. Jestli pak už budou se sebou spokojené. Nesmí k tomu přistoupit jako ke zkratce ke štěstí. Pokud jsou si tím jisté, rozhodně to není nic, za co by se musely stydět. Nic proti přírodě v tom nevidím.“ Moje čistě osobní nadšení ale mírní druhá odbornice, Vlaďka Bartáková, zkušená matka čtyř kluků a opora stovek zoufalých matek. „A je vám jasné, že to fakt bolí?“ Na základě téhle jediné věty se doma domluvím s manželem, že možná nebudu moct i několik týdnů plnohodnotně fungovat. A v hlavě začíná pracovat tajemný brouk.

Čekání na den D, který jsem si s ohledem na dětské kroužky, vlastní sportovní aktivity, ale i menstruační cyklus (není vhodné operaci podstoupit během menstruace nebo těsně před ní, pokud vám prsa natékají) stanovila na 1.12., mi zpestřuje pandemie koronaviru. Čím blíž je termín operace, tím víc se mé nadšení mění ve strach. V říjnu mám dojem, že se mi prsa celkem spravila. V listopadu jdu na mamografické vyšetření a popravdě se modlím, aby mi doktorka řekla, že operaci nepotřebuji, ať zbytečně neriskuji. Neřekne ale nic. Kvůli covidu jsou v listopadu také zastavené všechny plánované operace a mně se hlavou honí spousta věcí. Nerada měním plány, nerada ruším své termíny, když mi navíc výborně zapadají do programu. Venku je tma a zima, takže mi nebude vadit ani pár týdnů bez sportu. Ale bojím se anestezie, výsledku operace, komplikací a koneckonců i koronaviru, který by se mnou, třeba, po operaci mohl zamávat. Bojím se, co bude, zda se nerouhám, kdy na to přijde mé okolí, jak budou reagovat. Poslední listopadový týden už je jasné, že operace bude, platím fakturu a první prosincový den se hlásím k příjmu v nemocnici ve Vysokém nad Jizerou. Přes velkou podporu spolupacientky na pokoji i sestřiček odjíždím na sál s brekem. Nemůžu si pomoct, opravdu se bojím, i když během předoperačního vyšetření jsem pozorovala svá prsa a opravdu tu prostor pro vylepšení byl.

Probouzím se kolem osmé večer. Mám příšernou zimnici a neskutečně mě bolí stehna. Během noci začnu postupně cítit i břicho a nad ránem i prsa. Ráno sice dojdu na převaz po svých, ale po vyndání drénů musím poprosit o léky proti bolesti a na pár hodin usnu. Odpoledne už jsem schopná řídit a popojet o 20 km dál ke své mamince. Druhý den zvládnu i 130 km domů. Jsem ale pořád velmi unavená, chodím pomalu, mám problémy s oblékáním, je mi neustále zima a stehna a břicho mě bolí i při letmém doteku. První tři dny po operaci musím brát prášky proti bolesti a nejsem si jistá, jestli to bylo správné rozhodnutí. Čtvrtý den ale opadnou bolesti, můžu už normálně chodit, mám jen nepříjemný pocit, pokud se musím ohnout. Večer si můžu dát konečně plnohodnotnou sprchu, a i když speciální podprsenku se zipem vpředu otevírám s bušícím srdcem, výsledek mě skutečně překvapí. Jizvy mám překryté jen tenkou náplastí, ale i tak je jasné, že nejsou tak děsivé, jak si pamatuji jizvu po operaci slepého střeva, když mi bylo pět let. Prsa jsou krásná, působí trochu uměle, protože jsou velmi tvrdá a nehýbou se, ale jakmile opadne otok, budou velmi pěkná. Z odborných článků o lipofillingu jsem vyčetla, že prsa se zmenší zhruba o třetinu, protože napumpovaný tuk obsahoval ještě zbytky infiltračního roztoku a část tukových buněk se neuchytí. Lipofilling je obvykle nutné provést alespoň dvakrát, což mě čtyři dny po operaci docela děsí a jsem ochotná udělat cokoliv, aby to nebylo třeba.

Po týdnu mě čeká první kontrola. Vše se hojí dobře a já jsem schopná poměrně dobře fungovat. Vyhýbám se jen zvedání těžkých předmětů a dětí, luxování a zvedání rukou. Pořád jsem hodně unavená a musím si chodit lehnout i během dne.

 

Po dvou týdnech od operace si můžu sundat náplasti a začít s tlakovou masáží jizev. Přichází první komplikace – hojí se mi špatně spoj dvou jizev pod pravým prsem. Zmatkuji, protože to vypadá jako kdyby se jizva chtěla rozpojit, ale hned posílám fotku doktorovi a za několik hodin dostávám odpověď: jizva se nerozjede, v tomto místě je komplikovanější hojení běžné a je potřeba zkontrolovat, jestli v ráně nezůstal steh. Zůstaly tam rovnou dva a jakmile jsou venku, rána se rychle zatáhne a tam, kde jsem si myslela, že zůstane ošklivá jizva, se tvoří nová kůže a jizva se pomalu stahuje.

Od operace uběhl měsíc. Otok na prsou ustoupil. Jsou přirozeně měkká ale pevná a plná. Pořád si držím svou velikost 75E, i když ještě dva týdny budu nosit kompresní prádlo. Myslím, že zaběhat si půjdu raději až v únoru a luxování ještě chvíli přenechám manželovi, ale jinak jsem schopná normálně a plnohodnotně fungovat. A s výsledkem jsem skutečně spokojená.

A neříkat o operaci každému na potkání můžu rozhodně doporučit. Prsa po plastice přitahují mužskou pozornost stejně jako ženy těhotenské břicho. „Můžu si sáhnout? Ukážeš mi to?“ I když je to teď jiné, pořád jsem to já. Takže ne, pánové, nemůžete a neukážu:)

 

FAQ dotazy k zákroku lipofilling prsou

Sjednat konzultaci

    Podrobné informace k Ochraně osobních dat najdete zde